Eva Jandejsková

Eva Jandejsková

1997

HUDEBNÍ ROZHLEDY

Eva Jandejsková - obrázek 166 Eva Jandejsková - obrázek 167 Eva Jandejsková - obrázek 168 Eva Jandejsková - obrázek 169

Já jsem dlouho byla tzv. "nevýjezdová" to znamená, že jsem nestala souhlas k výjezdu do západních zemí s odůvodněním, že moje soukromá cesta není v souladu se státními zájmy.
Když se tato blokáda uvolnila vyrazily jsme do světa za poznáním.
Japonsko z roku 1979 bylo pro nás - přicházející ze socialistického Československa cítak na všechny smysly.
Přes dokonale fungující šinkansen, ohromující technická vybavení hotelu a mnohaproudový automobilový provoz na ginze, vnímáte kulturu lidí, která ctí svoje tradice.
Když jsme se dostali z přelidněného a hektického pobřeží do hornatého středu ostrova, ukázala nám tato země úplně jinou tvář.
Tvář laskavých a ochotných lidí, kteří tak, jako kdysi u nás bývalo zvykem, ctili pravidlo "host do domu - bůh do domu" a v tomto duchu se k vám také chovali. Dále vyprávění mého muže Oldřicha...

Hudební rozhledy

Na naší cestě po Japonsku jsme se připojili k poutníkům, kteří měli zájem na zklidnění - tzv. "vyčištění hlavy". Ti se uzavírali do ZEN Budhistických klášterů mezi mnichy a mistry ZENU.
Na mnoho z těchto klášterů se v určitém období otevíralo a umožňovalo pobýt v klášteře civilním zájemcům i cizincům.
V touze za poznáním jsme se na několik dnů uzavřeli v prostorách kláštera ZEN OBAKU a společně s mnichy jsme absolvovali jejich každodenní práci, rituály a meditace.
Byla tam tvrdá disciplína, skromná strava a vše téměř beze slov.
Při společných hodinových meditacích se sedělo v tureckém sedu v řadě na dřevěném pódiu.
mezi námi procházel mistr, který dohlížel na bdělost každého z nás.
U toho, kdo polevil v koncentraci se zastavil aby ho srovnal. k tomu účelu oběma rukama před sebou vzpíral těžkou, velkou, dřevěnou jakousi "plácačku".
Pamatuji si na můj úlek, když v tichu při meditaci zazněla rána, jak upustil plácačku na dřevěnou podlahu.
Zastavil se před jedním Japoncem a ten se v pokoře sklonil tak, aby na jeho ohnutá záda mohla ona "plácačka" dopadnout.
Což se také stalo. Mistr napřáhl a plochým koncem udeřil.
Jak mě bylo dodatečně vysvětleno nebyl to výprask, ale pomoc. Ten úder byl veden tak, aby zregeneroval body kolem páteře a tím dotyčného srovnal.
Byla jsem ráda, že na nás Evropany tyto praktiky nezkusil. Nevím jak bychom se tenkrát zachovali.
No, jiná země - jiný mrav.
Zážitky z cest se staly častým námětem mých prací.
"Japonka"(viz foto) při čajové ceremonii v NAŘE.
"Mandarinkový ostrov" (viz foto)ostrov v Šikoku.
"Pitee z Kotohiry" (viz foto) jedenkrát v roce v noci vynášejí mniši ze svatyně chrámu nad městem Kotohira poklad a procházeji městečkem za zvuční hudby chrámových pišteů. Vyjít přes 2000 schodů, které vedou ke svatyni, vidět sváteční obleky mnichů, slyšet naprosto neobvyklou ohlušující hudbu pišteů, to všechno byl nevšední zážitek na který nelze zapomenout.