Kytky rostou z hlíny

Tenhle článek psala paní redaktorka Vrbová, manželka skladatele, textaře, Pavla Vrby. Byli u mě na Malé Straně a když pozdě večer Pavel odcházel, byl na Kampě přepaden.

Podle zpráv Marušky došel Pavel domů s boulí na hlavě a bez čepice.

Ostatně i já jsem také byla na Kampě jednou přepadena.

To jsem si po škole vydělávala jako šatnářka v hospodě "U SCHNELLŮ" na Malostranském náměstí. Chodila jsem po zavírací době domů na Smíchov.
Mrzlo, jen praštilo a tak jsem si krátila cestu přes Kampu. Abych si dodala odvahu kráčela jsem rázným krokem uprostřed špatně osvětlené cesty.
V polovině cesty z křoví vyskočil jakýsi malý mužíček a pověsil se mi na krk.

Já jsem se tak lekla, že jsem zcela ztuhla, doslova jako sloup a nevydala jsem ani hlásku. Ten "násilník" zřejmě zklamán mojí reakcí, seskočil a utekl.

Když jsem roztuhla, tak jsem v šoku kráčela dál přes Smíchovské nábřeží domů. Hlavou se mi honily myšlenky, že bych to přepadení měla někde nahlásit. V tom jsem viděla nápis "Policie" a před ním dva uniformovaní hoši. Hned jsem se k nim vrhla a líčila jim svůj čerstvý zážitek.
Oni byli plni pochopení, vyptávali se, jestli se mi nestalo něco víc a projevovali zájem mi nějak pomoci.
Když mě chtěli doprovodit domů, aby mě náhodou ještě někdo náhodou nepřepadl, tak mě řekli, že bych to fakt měla nahlásit policajtům.
No a já jim řekla:"Vždyť proto vám to tady hlásím" Oni se mi smáli a říkali:"No jo slečno, my jsme od říční policie a jsme tady náhodou."
Tak moje sebevědomí kleslo na nulu.
Ale na rozdíl od Pavla Vrby - mě čepice zůstala pevně na hlavě.

Proč se přesto cítí jako znovuzrozená?