O Výstavě v Paříži ve čtvrti Nanterre

Autorka výstavu osobně zařizovala prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí (Zaminy) a také ji jela instalovat. Když přijela na výstavu, vše už bylo naaranžováno. Jenže tak, že se to snažila jen zachránit.

Kus popelníku byl například ve váze. Někdo, kdo to neznal a nevěděl si s tím rady, naaranžoval věci po svém. Jenže na kompletní změnu už nebyl čas,, blížila se vernisáž a já jsem tam poskakovala, abych to nějak spravila. Spravit to ale nešlo. Lidem se to i tak líbilo.

Tím trable nekončily. Na vernisáži autorka točila na kruhu, aby předvedla, jak vypadá její práce. Ovšem kruh byl nožní. Moc jí to s ním nešlo, protože uměla jen s elektrickým.

Bylo to náročné a jediný, kdo chápal, proč to nejde, byl tlumočník. Chudák, byl to starý pán, ten kruh mi dole roztáčel, abych tam vůbec něco předvedla. No, předvedla, snažila jsem se, ale jelikož jsem byla mladá a docela pohledná, tak to prošlo s úsměvem.

Ale klid nebyl ani po návratu.

Z Francie mi přišla bedna střepů. Tenkrát jsem šla na Ministerstvo zahraničí a ptala jsem se, jestli to bylo pojištěné. A odpověď zněla - No, na to nemáme, abychom to pojistili. Buďte ráda, že jste tam vůbec jela. A já ráda byla.